Ušla jsem dost dlouhou cestu na to, abych si nechala řídit život sušenkou!!!!

Leden 2012

Končím

26. ledna 2012 v 18:08 | pro-ana-hubni |  Deník
Už dál nemůžu hubnout. Hrozně moc bych chtěla ale nejde to. Zklamala bych spostu lidí. Prostě musím víc cvičit a posilovat když nechci vypadat jako rozteklé sádlo. To je celé. Nemusím držet nějaké pitomé hladovky a lidi pak akorát o mě měli strach. Bude to ale těžké. Už vážně nejsem schopná se soustředit na nic jiného než na svoji postavu. Ať dělám cokoli tak myslím na to jak jsem tlustá. Jak se to jen mohlo stát?! Nikdy jsem taková nebyla, byla jsem normální a neřešila jsem takové hloupé a zbytečné věci. Kdybych jen věděla jak to začalo. Vážně by mě to hodně zajímalo.

Jsem zamilovaná nebo ne?

14. ledna 2012 v 20:52 | pro-ana-hubni |  Deník
Tak teď jsem vážně zmatená. Ještě před půl rokem se mi děsně líbil jeden kluk. Úplně živě si vzpomínám jaké to bylo. Těšila jsem se na něj až ho zase uvidím, ráno jsem stála půl hodiny před skříní a vybírala co si obléknout aby mi to co nejvíce slušelo, viděla jsem ho jako dokonalého úžasného sladkého a já nevím co ještě. Teď už vím že je to arogantní hajzl. Místo toho teď myslím na mého kamaráda. Známe se už skoro osm let ale moc se spolu nebavíme. Chodíme teď spolu i do třídy. Naši rodiče se taky znají a mají ho rádi. Ale je to jen kamarád. Je hezkej a má prostě pořádnou chlapskou postavu. A vidím na něm plno chyb ale prěsto ho mám moc ráda. Kdybych věděla že by potřeboval s něčím pomoct nebo že prožívá něco těžkého tak bych vždycky stála za ním. Vážně mi na něm moc záleží. Dokonce jsem si uvědomila že na něj docela často myslím, vlastně každý den. A ve škole ho dost často pozoruji. Vážně to nechápu. Je to úplně něco jiného než jak to bylo s tím klukem předtím. Vzhlížela jsem k němu, obdivovala ho a neviděla jsem žádnou chybu (nebo jsem asi spíš nechtěla vidět), ale u Lukáše ty chyby vnímám hodně a není tu žádný zasněný výraz jak je úžasný. Takže vážně nevím, jsem z toho docela dost zmatená.

Já nechci!!!

12. ledna 2012 v 16:55 | pro-ana-hubni |  Deník
Zítra mám jít zase na poradenství. Tentokrát tam ale budou další tři holky. Z toho dvě jsou tak hubeňoučké. Už jsem té paní psala že tam nejdu ale stejně chce abych se tam stavila a donesla jí jídelníček. Už ho ale zase nepíšu. Hnusí se mi to. Já tam nechci!!!!! Takže jí to tam rychle hodím a pádím pryč. Jen mě štve že když říkám že je mi něco nepříjemné a nechci to tak to občas lidi ignorují. Nechci chodit k psychologovi, jestli se chci někomu vypovídat tak to můžu komukoli jinému a už vůbec nechci k psychyatrovi aby do mě rval antidepresiva! Ten život je vážně pes. =(

výčitky

6. ledna 2012 v 20:38 | pro-ana-hubni |  Deník
Je mi hrozně. Musela jsem mamce lhát že jím svačiny a nevyhazuju je a že jím obědy. Já doma nikdy nelžu a lhát nechci ale mám strach. Jsem teď vážně bezradná. =( Tolik bych chtěla vrátit ten den kdy se rozjela ta pitomá ppp. Už si ani nevzpomínám jak to začalo. Ale vím jistě že chci z toho ven. Ale mám pocit že z téhle pasti cesta ven není. =( Pořád se vidím jako ten největší špekoun a při pohledu do zrcadla se mi chce brečet a křičet. Mám vždycky chuť to zrcadlo rozflákat. Opravdu nenávidím svoje tělo a nenávidím jídlo!!!!!!!!!!

Cesta za novým životem

2. ledna 2012 v 20:36 | pro-ana-hubni
Pro mě by nový život znamenal hrozně moc. Myslím že snad každý by chtěl začít znovu, nebo aspoň něco zásadního změnit. Já bych chtěla začít nový normální šťastný život, ve kterém by se nikdy neobjevila porucha příjmu potravy. Tato hnusná věc mě dostala asi před rokem. Vždycky když slyším nějakou krásnou holku říkat jak je tlustá a že chce být anorektičkou tak jen s hrůzou vspomínám na to jak to začalo u mě a jak mi to zničilo život. V tu chvíli doufám že dostane rozum a pochopí že není rozumné si s takouvou věcí zahrávat. Zničilo mi to život. Nejsem nějak přehnaně vychrtlá. Přibrala jsem, obvzlášť teď po Vánocích. Nejníže jsem se dostala na 54 kilo. Dál mi to nikdo nedovolil. Hlídají mě a musela jsem minulý týden začít psát jídelníček. Měla jsem ho psát už dávno ale přemluvila jsem paní na poradenství abych to nepsala protože je mi to nepříjemné. Teď už ale musím. Pamatuji si jak jsem si psala deníček, když jsem si ho nedávno četla tak jsem byla v šoku jak mě to zničilo. Četla jsem o tom jak nenávidím svoje tělo, že jsem tlustá, že miluji anorexii, že už nebudu nikdy jíst, protože jídlo je hnusná věc, která mi jednou úplně zničí život. Takových věcí tam bylo hrozně moc. Když jsem to viděla kam až se to dostalo bylo mi do pláče. Nechtěla jsem zkončit někde v nemocnici na kapačkách a pak u psychiatra nebo húř v márnici. Když se ohlédnu na svoji minulost tak bych si opravdu přála nový začátek. Ale tahle moje cesta za novým životem bude velice dlouhá a nesmírně těžká. Z anorexie se dostává velice těžko. Už jsem chtěla stokrát zkončit, ale chvilku jsem si snažila toho nevšímat a nakonec se to stejně vrátilo do starých kolejí. Mrzí mě když některé lidi slyším na anorektičky nebo bulimičky nadávat. Netuší co vypoštějí z úst. Kdyby se dostali do té samé situace jako my tak by pochopili že i když se z toho chceme dostat a nenávidíme to tak to prostě nejde. Neměli by nás odsuzovat ale měli by se snažit pomoct nám na naší cestě za novým životem.

Nový rok

2. ledna 2012 v 20:12 | pro-ana-hubni |  Deník
Doufám že neplatí "Jak na nový rok tak po celý rok" jinak to bude horor. Pár minut před půlnocí se u nás doma strhla hnusná hádka. Pak už jsem ani neslyšela odbíjet půlnoc protože jsem seděla ubrečená s medvídkem v náručí na posteli se zacpanýma ušima abych nemusela dál poslouchat jak po sobě všichni křičí. Ségra naštvala rodiče (je pravda že to fakt hoooodně přehnala) a už se to rozjelo. A dneska jsem zjistila že mám po Vánocích problém navlíknout kalhoty. Byly to moje nejoblíbenější protože jako jediné mi seděly. Ostatní jsou mi moc velké. Ale dnes jsem si udělala radost a koupila si nové. Moc mi to náladu nespravilo protože hned co rodiče dorazili domů mi pokazili náladu. =(